Asijské horory I: Co od nich můžete očekávat

Přemýšlela jsem o tom, čím tento blog načnu. Myslím, že by to mělo být něco, co fakt žeru, takže volba nakonec padla na asijské horory. Už o nich toho bylo řečeno spoustu, nebyla bych první kdo o nich píše, ale myslím, že příspěvků na toto téma není nikdy dost :). Co můžete od asijské produkce očekávat a na co se tyto filmy zaměřují? Co je dělá tak zajímavými a jinými? Proč by je měl západní hororový divák vidět? A to nejdůležitější – které konkrétní filmy opravdu stojí za to? Čtěte a já se pokusím na tyto otázky odpovědět.

Kde hledat asijský horor

Zemí, která produkuje kvalitních hororů nejvíc, je Japonsko. Tato země má na kontě ty nejznámější kousky, z nichž některé byly zremakovány Američany, čímž vtoupil asijský horor do povědomí západního diváka. Kdo by neznal The Ring (Kruh) či The Grudge, že?

Ale nejsou to jen Japonci, kteří točí kvalitní horory. V těsném závěsu za nimi je Jižní Korea, jejíž produkce je té japonské velmi podobná co se týče tématiky, atmosféry i provedení. Ostatní země do soudku tolik nepřispívají, ale občas něco zajímavého vyprodukuje například Thajsko, Hong Kong, Malajsie či Indonésie.

Duchařiny

Je pár věcí, které jsou pro asijské horory velmi typické – a teď rozhodně nemluvíme o tom, že herci jsou samozřejmě Asijci. Zaměřím se teď spíše na japonskou větev, protože zde naleznete hororů nejvíc a japonský styl ovlivnil i další tvůrce z jiných zemí, tudíž se jedná o jakýsi základ, ze kterého asijská hororová filmografie vychází.

Japonské horory vychází ve velké míře z tradiční kultury. Důležité jsou zejména duchařské historky (neboli kaidan), jichž mají Japonci nepřeberně. Jedná se o kulturu, která je neklidnými dušemi přímo posedlá. Zatímco my v Evropě máme upíry, vlkodlaky a čarodějnice, oni mají duše, které nemohou po smrti najít klid. Takové duchařské historky našly v průběhu času uplatnění v podobě tzv. Noh nebo Kabuki, což jsou strašidelná divadelní představení. A od divadla už nebylo daleko k filmu.

Není tedy moc těžké si domyslet, co je obsahem většiny japonských (potažmo i korejských) hororů. Hlavní postavy se setkávají s dušemi těch, kteří zemřeli nějakou ohavnou smrtí a často jim bylo za života hodně ublíženo. Takový duch pak svou pomstu naplňuje zabíjením do té doby, dokud hlavní hrdina nějakým způsobem neodčiní příkoří, které bylo mrtvému způsobeno. V podstatě jde o to, aby hlavní hrdina skrze vyřešení záhady unikl zdánlivě neodvratné smrti. Takto to jde jednoduše popsat chceme-li generalizovat, ale je samozřejmé, že určité drobné odchylky u jednotlivých filmů nalezneme. Když si ale vezmeme za příklad ty nejprofláklejší filmy (o těch se ještě zmíním), základ je vždy stejný.

Yurei - japonský ženský duch

Zajímaví a naprosto typičtí jsou i duchové samotní. Nevypadají jako antromorfní obláčky čehosi ani jako mrtvoly, dokonce ani jako normální lidé. Většinou se setkáte s duchem s výrazně bílým obličejem a vytřeštěnýma očima. Pokud je onen duch žena, v drtivé většině případů má dlouhé černé vlasy. A to je další zajímavá věc... Vlasy totiž hrají v asijském hororu docela podstatnou roli. Důvod opět hledejte v japonské mytologii. Japonské ženy obyčejně nosily dlouhé vlasy svázané do drdolu nebo uzlu. Při pohřbu se ovšem mrtvým ženám vlasy nechávaly volně splývat. Určité typy ženských duchů se proto vyznačovaly dlouhými rozpuštěnými vlasy. Toto je aspoň to nejvíc logické vysvětlení, které jsem k tomu byla schopna najít. Vlasy však uvidíte nejen na duchovi, ale často i vylézající ze stěn, vody nebo z výlevky. Ve všech případech každopádně slouží jako velmi strašidelný prvek.

Možná to zní směšně a říkáte si, co na bílém ksichtu, vyvalených očích a dlouhých vlasech může být strašidelné, ale mě osobně když už něco dokáže postrašit, tak jsou to podobné věci. Je to dáno specifickou atmosférou, kterou tyto filmy mají. Bývá velmi temná, což je dáno i prostředím vycházejícím z úplně odlišné kultury, která nám v mnohých ohledech může připadat odtažitá až depresivní. To stupňuje strach z neznáma, který je v hororech velmi důležitý. Celkový dojem je navíc podpořen tím, že práce s kamerou a hudbou nás nechává neustále napjaté a v očekávání, že každou chvíli se něco stane.

Ale prvkem, který je podle mě úplně nejdůležitější a který stojí velkou měrou za tím, že asijské duchařiny mají tak silný efekt, je to, co se děje s oběťmi zákeřných duchů. Ti na nich nevyvíjí žádné fyzické násilí v pravém slova smyslu. Nešťastníci, kteří s nimi mají co do činění, po sektání s nimi prostě zmizí bez jakékoliv stopy (těla nejsou nalezena) či umírají strachy. Osobně mi přijde, že to je mnohem děsivější než hrubá a násilná smrt, protože vás to nutí přemýšlet nad tím kam vlastně zmizeli nebo co strašného viděli než zemřeli strachy. A opět tu máme starý dobrý strach z neznáma, z toho co nevíme... Navíc jsou oběti ještě před svou smrtí/zmizením intenzivně pronásledovány aniž by znaly důvod proč, což vede k jejich neustálé paranoie a psychickému zdeptání. A aby toho nebylo málo, napadeny jsou i v momentě, kdy si myslí, že jsou v naprostém bezpečí. Krásný příklad za všechny je ve filmu Ju-On: SPOILER! Žena pronásledovaná duchem cestou z práce se uchýlí do svého bytu, zavře za sebou dveře, vleze si do postele a přikryje se dekou. Zapne televizi a přepíná mezi kanály. Obraz jí zamrzne na podivně zdeformované tváři moderátorky. Ještě více se instinktivně schoulí pod dekou. Pak ji poodhrne, přímo pod ní spatří ducha mrtvého chlapce Toshia a vzápětí zmizí a nám se dostane pohledu na naprosto prázdnou místnost s obyčejnou rozestlanou postelí. /SPOILER! Znáte takový ten pocit, který jste mívali jako děti v posteli? Myslím ten, že když se dobře nepřikryjete peřinou a bude vám koukat třeba chodidlo, tak vás dostane bubák ve tmě. Tahle scéna tenhle pocit bezpečí, který je v nás zakořeněný od dětství a svým způsobem perzistuje i v dospělosti, naprosto převrací na hlavu a proto mi přijde úžasná.

K duchařinám toho bylo z mé strany řečeno už dost, i když nepochybuju, že se k nim ještě vrátím. Zbývá jen dodat, že je to subžánr, který nesedne každému. Dokonce mám spíše tu zkušenost, že buď podobné filmy milujete nebo je naopak nemůžete ani cítit. A jistě vás napadlo i to, že to všechno musí být na jedno brdo... v jistém smyslu máte pravdu, protože japonské/korejské duchařiny jsou si jedna druhé velmi podobné a i já jsem za tu dobu, co je sleduji, vypěstovala jistý zmatek v rozlišení jednotlivých filmů. Na druhou stranu si myslím, že na tak malém poli působnosti se jim i přesto podařilo vytvořit spoustu naprosto specifických kousků. Jde jenom o to, jestli se dokážete přizpůsobit trochu pomalejšímu vyprávěcímu tempu a exotickému prostředí. Za zkoušku to ale rozhodně stojí.

Další subžánry asijského hororu

Nejsou to však jen duchařiny, se kterými se v rámci asijské hororové kinematografie můžete setkat. Dalším subžánrem, který se hlásí o slovo, je exploitation. V asijské podobě se zase o tolik neliší od svého západního vzoru. Setkáváme se nejen s brutalitou, která pro naprostou většinu mainstreamu není únosná, ale také s psychickým rozkladem oběti. Často mívá i erotický nádech, který nám však přijde podivný z důvodu jiného vnímání erotiky v asijských zemích. A opět to jsou Japonci, kteří v této oblasti hrají hlavní housle.

Takového zvláštního solitéra tvoří filmy typu Tetsuo: The Iron Man, které si pohrávají s industriálníně-punkovými motivy, surrealismem a absurdností. Není jich moc, ale v devadesátých letech tvořily docela podstatnou součást japonské hororové scény.

Jen výjimečně se vyskytne něco z jiného subžánru. Sem tam najdete v asijské produkci zombie film, na příkladu Noroi zase vidíme klasickou handycam práci, naproti tomu jsem ale ani jednou nenarazila na typický slasher. Zbývá jen doufat, že asijci se budou i nadále inspirovat na západě a časem se dočkáme i jiných subžánrů.

V další části začnu dělat menší recenze na jednotlivé asijské horory, které dle mého názoru stojí za to. Taky se nejspíš pustím do srovnání originálů a amerických remaků.