Přemýšlela jsem o tom,
čím tento blog načnu. Myslím, že by to mělo být něco, co fakt
žeru, takže volba nakonec padla na asijské horory. Už o nich toho
bylo řečeno spoustu, nebyla bych první kdo o nich píše, ale
myslím, že příspěvků na toto téma není nikdy dost :). Co
můžete od asijské produkce očekávat a na co se tyto filmy
zaměřují? Co je dělá tak zajímavými a jinými? Proč by je měl
západní hororový divák vidět? A to nejdůležitější – které
konkrétní filmy opravdu stojí za to? Čtěte a já se pokusím na
tyto otázky odpovědět.
Kde hledat asijský horor
Zemí, která produkuje
kvalitních hororů nejvíc, je Japonsko. Tato země má na kontě ty
nejznámější kousky, z nichž některé byly zremakovány
Američany, čímž vtoupil asijský horor do povědomí západního
diváka. Kdo by neznal The Ring (Kruh) či The Grudge, že?
Ale nejsou to jen
Japonci, kteří točí kvalitní horory. V těsném závěsu za nimi
je Jižní Korea, jejíž produkce je té japonské velmi podobná co
se týče tématiky, atmosféry i provedení. Ostatní země do
soudku tolik nepřispívají, ale občas něco zajímavého
vyprodukuje například Thajsko, Hong Kong, Malajsie či Indonésie.
Duchařiny
Je pár věcí, které
jsou pro asijské horory velmi typické – a teď rozhodně
nemluvíme o tom, že herci jsou samozřejmě Asijci. Zaměřím se
teď spíše na japonskou větev, protože zde naleznete hororů
nejvíc a japonský styl ovlivnil i další tvůrce z jiných zemí,
tudíž se jedná o jakýsi základ, ze kterého asijská hororová
filmografie vychází.
Japonské horory vychází
ve velké míře z tradiční kultury. Důležité jsou zejména
duchařské historky (neboli kaidan), jichž mají Japonci
nepřeberně. Jedná se o kulturu, která je neklidnými dušemi
přímo posedlá. Zatímco my v Evropě máme upíry, vlkodlaky a
čarodějnice, oni mají duše, které nemohou po smrti najít klid.
Takové duchařské historky našly v průběhu času uplatnění v
podobě tzv. Noh nebo Kabuki, což jsou strašidelná divadelní
představení. A od divadla už nebylo daleko k filmu.
Není tedy moc těžké
si domyslet, co je obsahem většiny japonských (potažmo i
korejských) hororů. Hlavní postavy se setkávají s dušemi těch,
kteří zemřeli nějakou ohavnou smrtí a často jim bylo za života
hodně ublíženo. Takový duch pak svou pomstu naplňuje zabíjením
do té doby, dokud hlavní hrdina nějakým způsobem neodčiní
příkoří, které bylo mrtvému způsobeno. V podstatě jde o to,
aby hlavní hrdina skrze vyřešení záhady unikl zdánlivě
neodvratné smrti. Takto to jde jednoduše popsat chceme-li
generalizovat, ale je samozřejmé, že určité drobné odchylky u
jednotlivých filmů nalezneme. Když si ale vezmeme za příklad ty
nejprofláklejší filmy (o těch se ještě zmíním), základ je
vždy stejný.
Yurei - japonský ženský duch |
Možná to zní směšně
a říkáte si, co na bílém ksichtu, vyvalených očích a dlouhých
vlasech může být strašidelné, ale mě osobně když už něco
dokáže postrašit, tak jsou to podobné věci. Je to dáno
specifickou atmosférou, kterou tyto filmy mají. Bývá velmi temná,
což je dáno i prostředím vycházejícím z úplně odlišné
kultury, která nám v mnohých ohledech může připadat odtažitá
až depresivní. To stupňuje strach z neznáma, který je v hororech
velmi důležitý. Celkový dojem je navíc podpořen tím, že
práce s kamerou a hudbou nás nechává neustále napjaté a v
očekávání, že každou chvíli se něco stane.
Ale prvkem, který je
podle mě úplně nejdůležitější a který stojí velkou měrou
za tím, že asijské duchařiny mají tak silný efekt, je to, co se
děje s oběťmi zákeřných duchů. Ti na nich nevyvíjí žádné
fyzické násilí v pravém slova smyslu. Nešťastníci, kteří s
nimi mají co do činění, po sektání s nimi prostě zmizí bez
jakékoliv stopy (těla nejsou nalezena) či umírají strachy.
Osobně mi přijde, že to je mnohem děsivější než hrubá a
násilná smrt, protože vás to nutí přemýšlet nad tím kam
vlastně zmizeli nebo co strašného viděli než zemřeli strachy. A
opět tu máme starý dobrý strach z neznáma, z toho co nevíme...
Navíc jsou oběti ještě před svou smrtí/zmizením intenzivně
pronásledovány aniž by znaly důvod proč, což vede k jejich
neustálé paranoie a psychickému zdeptání. A aby toho nebylo
málo, napadeny jsou i v momentě, kdy si myslí, že jsou v
naprostém bezpečí. Krásný příklad za všechny je ve filmu
Ju-On: SPOILER! Žena pronásledovaná duchem cestou z práce se
uchýlí do svého bytu, zavře za sebou dveře, vleze si do postele
a přikryje se dekou. Zapne televizi a přepíná mezi kanály. Obraz
jí zamrzne na podivně zdeformované tváři moderátorky. Ještě
více se instinktivně schoulí pod dekou. Pak ji poodhrne, přímo
pod ní spatří ducha mrtvého chlapce Toshia a vzápětí zmizí a
nám se dostane pohledu na naprosto prázdnou místnost s obyčejnou
rozestlanou postelí. /SPOILER! Znáte takový ten pocit, který jste
mívali jako děti v posteli? Myslím ten, že když se dobře
nepřikryjete peřinou a bude vám koukat třeba chodidlo, tak vás
dostane bubák ve tmě. Tahle scéna tenhle pocit bezpečí, který
je v nás zakořeněný od dětství a svým způsobem perzistuje i v
dospělosti, naprosto převrací na hlavu a proto mi přijde úžasná.
K duchařinám toho bylo
z mé strany řečeno už dost, i když nepochybuju, že se k nim
ještě vrátím. Zbývá jen dodat, že je to subžánr, který
nesedne každému. Dokonce mám spíše tu zkušenost, že buď
podobné filmy milujete nebo je naopak nemůžete ani cítit. A jistě
vás napadlo i to, že to všechno musí být na jedno brdo... v
jistém smyslu máte pravdu, protože japonské/korejské duchařiny
jsou si jedna druhé velmi podobné a i já jsem za tu dobu, co je
sleduji, vypěstovala jistý zmatek v rozlišení jednotlivých
filmů. Na druhou stranu si myslím, že na tak malém poli
působnosti se jim i přesto podařilo vytvořit spoustu naprosto
specifických kousků. Jde jenom o to, jestli se dokážete
přizpůsobit trochu pomalejšímu vyprávěcímu tempu a exotickému
prostředí. Za zkoušku to ale rozhodně stojí.
Další subžánry
asijského hororu
Nejsou to však jen
duchařiny, se kterými se v rámci asijské hororové kinematografie
můžete setkat. Dalším subžánrem, který se hlásí o slovo, je
exploitation. V asijské podobě se zase o tolik neliší od svého
západního vzoru. Setkáváme se nejen s brutalitou, která pro
naprostou většinu mainstreamu není únosná, ale také s
psychickým rozkladem oběti. Často mívá i erotický nádech,
který nám však přijde podivný z důvodu jiného vnímání
erotiky v asijských zemích. A opět to jsou Japonci, kteří v této
oblasti hrají hlavní housle.
Takového zvláštního
solitéra tvoří filmy typu Tetsuo: The Iron Man, které si
pohrávají s industriálníně-punkovými motivy, surrealismem a
absurdností. Není jich moc, ale v devadesátých letech tvořily
docela podstatnou součást japonské hororové scény.
Jen výjimečně se
vyskytne něco z jiného subžánru. Sem tam najdete v asijské
produkci zombie film, na příkladu Noroi zase vidíme klasickou
handycam práci, naproti tomu jsem ale ani jednou nenarazila na
typický slasher. Zbývá jen doufat, že asijci se budou i nadále
inspirovat na západě a časem se dočkáme i jiných subžánrů.
V další části začnu
dělat menší recenze na jednotlivé asijské horory, které dle
mého názoru stojí za to. Taky se nejspíš pustím do srovnání
originálů a amerických remaků.
Žádné komentáře:
Okomentovat