Exploitation: Násilí pro silné žaludky

A teď zabrousíme do dalšího subžánru. Exploitation je jednoznačně nejbrutálnější druh hororu, se kterým se můžete setkat. Některým lidem se sice může plést například se slasherem, ale pokud si začnete všímat jistých specifik, snadno je rozlišíte.

Grindhousová kina

Počátky exploitationu jde s trochu přivřenýma očima datovat až do dvacátých let, kdy se poprvé ve filmech začalo objevovat ne zcela běžné násilí. Rozhodně však zatím nešlo u subžánr jako takový. Ve třicátých a čtyřicátých letech bylo možno prvky exploitationu spatřit ve filmech, které měly varovat před takovými věcmi jako je předmanželský sex, homosexualita či užívání marihuany. Až do šedesátých let však vládla ve filmovém světě, zejména v USA, přísná cenzura zakazující zobrazování explicitních témat jako je obscénní sexualita, užívání drog či extrémní násilí, takže podobné snímky se daly považovat za vzácné. Situace se trochu uvolnila až v šedesátých letech a od té doby se začaly exploitační prvky objevovat ve filmech častěji. Rozhodně se však pořád jednalo o undergroundovou záležitost, protože studia a producenti takové filmy ve svých kinech nechtěli pod záměrem udržet Hollywoodskou tradici prostou skandálních snímků. Exploitationy se tedy promítaly víceméně jen v tzv. grindousových kinech, která vznikala například z bývalých striptýzových klubů. 

Jak plynula osmdesátá a devadesátá léta, násilí ve filmech obecně vzato kulminovalo a exploitationy, ačkoliv pro mnoho lidí pořád daleko za hranicí normálního vkusu, opustily temné uličky a staly se známějšími. A po roce 2000? Osobně toto období považují za jakousi „druhou mízu“ pro tento subžánr. Vzniká velké množství snímků a spousta z nich – jmenujme například profláklý Hostel – nemá problém dostat se do kin. Původně americká záležitost nyní přesahuje i do zemí jako je například Austrálie či Japonsko.

Ale opusťme historii a povězme si něco o tom, co v typickém exploitationu můžete vidět. Na pozadí každého filmu tohoto typu je touha šokovat a vytrhnout nás z pohodového světa, ve kterém žijeme. K tomu dobře slouží zobrazování témat, kterým se rádi vyhýbáme, zejména pak násilí. Jeho zobrazení je velmi brutální, detailní, kamera před ničím neuhýbá a vidíme naprosto vše. Oběť nebývá likvidována během krátké doby, její utrpení nabývá dlouhodobého rázu. Násilí může být praktikováno na skupinách, ale mnohem častěji na jednotlivci. V případě, že oběť je žena, přidává se mnohdy i sexuální nátlak. Jedná se o ubližování nejen fyzického, ale i psychického rázu, který je ve spoustě případů ještě mnohem důležitější. Oběť je bezmocná a zcela v moci svého mučitele. Cílem takového filmu je psychicky působit na diváka tím, že soucítí s obětí a vžívá se do její situace. Čím víc oběť trpí, tím více jí přejeme aby se z dané situace dostala. Proto mnozí vnímají sledování exploitationů jako psychicky vysilující. Nemusí se ovšem jednat jen o násilí praktikované nějakým psychopatem, ale bývají zobrazovány například i válečné zločiny či život kanibalů z primitivních kultur.

Žánr je to ostatně tematicky velmi bohatý a v rámci něj se rozšlišuje velké množství podskupin. Jako hixploitation se označuje film odehrávající se ve vesnickém prostředí. Sexploitation – no, název mluví za vše. Méně častý je blaxploitation, který se přímo dotýká černošské komunity. A podobných „poddruhů“ je mnohem více. Setkáte se například i se životem feťáků, motorkářů, nacistů, prostitutek či samurajů. Zvláštní a docela častou kategorii tvoří tzv. „rape and revenge“ exploitation, který pojednává o ženských hrdinkách, které se za znásilnění a týrání mstí na pachatelích. Témat a prostředí pro exploitation je opravdu spousta, žánr se neomezuje pouze na jeden vzorec. Možná právě proto zažívá exploitation v posledních deseti letech takový rozmach – je zkrátka pořád s čím pracovat a téma jen tak nevyčpí.

Kvůli extrémnímu gore se naskýtá otázka proč vlastně lidi takové filmy sledují. Mnohokrát se setkáte s názorem, že sledování něčeho podobného je jenom pro úchyly. Neříkám, že neexistují jedinci, kteří se v tom nevyžívají opravdu divným způsobem, ale důvodem, proč tyhle filmy vznikají, je snaha o šokování diváka a vyvolání silné emocionální reakce. Minimálně u mě to tak většinou funguje. Exploitation se dá v dnešní době zároveň považovat za reakci na naši stoupající rezistenci vůči násilí. Krev na nás stříká z obrazovek televizí a počítačů prakticky denně a to, co nám bylo schopno obrátit žaludek před dvaceti lety, už na nás zkrátka nefunguje. V exploitationech typu rape and revenge je nám navíc kladena touto formou otázka, zda si pachatel zaslouží trpět stejně jako trpěla jeho oběť. A různá na první pohled skrytá poselství najdeme i ve spoustě dalších exploitation filmech. V ideálním případě se tedy nejedná jen o samoúčelné násilí, ale o poněkud drsnou formu jak prezentovat nějakou myšlenku. Nemyslím si proto, že exploitationy jsou filmy točené úchyláky pro publikům úchyláků. Zbývá dodat, že pokud máte silný žaludek, nevadí vám větší míra násilí a hledáte něco neobvyklého, tento subžánr je možná pro vás to pravé.

Vyjmenovávat zde ty nejlepší filmy z tohoto subžánru je nad mé síly a myslím, že jsou stránky, které se tomu věnují podrobněji. Spíš se v jednotlivých příspěvcích zaměřím na takové exploity, které mě nějakým způsobem zaujaly... nebo to vezmu hezky po jednotlivých kategoriích, protože například rape-n'-revenge odnož má spoustu zajímavých snímků. Každopádně mě exploitation baví a ještě jsem s ním tady neskončila :).

Slenderman: Nová urban-legend se šíří internetem

A teď na chvilku odbočíme z filmového světa. Při brouzdání po netu jsem narazila na něco, o co se s vámi chci podělit. Je to zajímavé a k hororu to má velmi blízko.

Většina z vás nejspíš zná pojem městská legenda (anglicky „urban legend“ či „urban myth“). Týkají se obvykle něčeho strašidelného nebo popisují komickou situaci. Do této kategorie se ale dají zařadit i takové ty dětské povídačky, které si lokálně vypráví děcka v každém městě. Můžete se s nimi setkat nejen u nás (kdo nezná Černou sanitku, zaslouží na prdel), ale i po celém světě. A jedna zajímavá urban legend vznikla na americkém fóru Something Awful (SA).

Na jedné z diskuzí na SA kdosi nadhodil fotografii upravenou ve Fotokrámu tak, že na ní byl vidět jakýsi duch/bubák – znáte to, taková ta pseudoparanormální strašidelná fotka. Na diskuzi se začaly objevovat další podobně upravené fotky i od jiných uživatelů, kteří k nim zároveň vymýšleli související příběhy – to vše jen tak pro zábavu, protože co jiného dělat, když se nudíte, že jo... A jakýsi týpek jménem Victor Surge nahodil tyto dvě fotografie:

Je na nich zachycen jakýsi bubák, kterého Surge pojmenoval Slenderman. Připojené fiktivní informace ho popisují jako nepřirozeně vysokou humanoidní bytost v obleku s košilí a kravatou. Nemá tvář a lidi – zejména pak děti - po jejím spatření záhadně mizí. Diskutéři na SA se toho chytli a chtěli vědět víc a tak Victor Surge připojoval další fiktivní informace. A nebyl by to svět internetu, aby se nově zrozená urban legend jménem Slenderman nedostala i na jiné stránky. Začaly se šířit strašidelné historky a další fotky, které Slendyho, jak se bytost začala zdrobněle přezdívat, údajně zachycují. Dnes má Slendy spoustu blogů, které se jím zabývají, svou vlastní Wikipedii a dvě tématické hry, materiálů a informací kolem něj je opravdu spousta. Ale co je podstatnější a mnohem zajímavější – vzniklo hned několik pseudoddokumentaristických projektů, které můžete najít na YouTube. A některé z nich opravdu stojí za pozornost fanouška hororových filmů.

Marble Hornets

Unikátní hororový projekt Marble Hornets byl vůbec prvním video blogem, který se začal zabývat Slendermanem. Prostřednitcvím YouTube jeho tvůrci nahrávají od roku 2009 jednou za čas video trvající v průměru 10 minut. V těchto videích sledujeme osudy fiktivních postav, které mají co do činění se Slendermanem. Jedná se o amatérský projekt, tudíž nemůžete čekat kdovíjaké filmové umění, ale výlučně práci s ruční kamerou. Jednotlivá videa, která se zde nazývají Entries, jsou nahrávána tak, aby čas uběhlý v příběhu odpovídal času reálnému.

Děj je vcelku jednoduchý. Mladý filmař Alex točí studentský projekt nazvaný Marble Hornets. Během natáčení se však začne chovat napjatě a neuroticky, což se projevuje mj. tím, že peskuje své herce. Po nějaké době projekt z neznámých důvodů ukončuje a odstěhuje se z města. Jeho kamarád Jay od něj dostane všechny nahrané pásky s tím, že je má spálit. Neučiní tak a místo toho si je pouští a snaží se zjistit co stojí za Alexovým podivným chováním. Přijde na to, že na videopáskách jsou místy vidět obrazové distorce a šumy, zvuk je někdy zdeformovaný a jindy není slyšet vůbec nic. Také zjišťuje, že Alex intenzivně natáčel sám sebe a kameru měl při sobě takřka neustále. Ale co je hlavní – na některých záběrech, ať už vzniklých při filmování nebo v době kdy Alex natáčel sám sebe, je někde v pozadí vidět neznámá vysoká postava bez obličeje oděná v obleku s kravatou. Jay se snaží zjistit, co je bytost zač a kde se Alex nachází. Mezitím však začne být pronásledován i on sám a to nejen onou již zmíněnou bytostí, ale i dvojicí maskovaných osob, které zřejmě pracují ve prospěch pronásledovatele. Jay, který už taktéž nosí kameru vždy při sobě, se snaží postupně přijít na to, co se vlastně děje. Různé stopy ho zavádí na rozmanité lokace, nejčastěji opuštěné domy nebo lesy, kde nachází další indicie.

Nutno dodat, že Marble Hornets, stejně jako většina dalších pozdějších projektů, v příběhu pomíjí existenci Slendermana v internetové popkultuře. Jay ani Alex tedy nevědí, kým nebo čím jsou pronásledováni. Slenderman je zde nazýván The Operator. V souvislosti s ním se v sérii objevuje následující symbol: 

Nachází se načmáraný na zdi či na různých dokumentech a předmětech, které Jayovi slouží jako stopy. Na internetu bývá obrazec zobecněle prezentován jako Slendermanův osobní symbol.

S YouTube kanálem Marble Hornets je navíc spjat ještě jeden kanál, konkrétně To The Ark. Zde jsou nahrávána videa Jayova bezejmenného fiktivního antagonisty. Jejich obsah tvoří výrazně expresivní záběry reagující na Jayova zjištění a události s nimi spojené. Často obsahují různé kryptické vzkazy. Jayovi není známo, kdo tato videa nahrává a jaký účel tím sleduje.

Příběh stále pokračuje a na YouTube kanál projektu Marble Hornets jsou s různou frekvencí posílána nová videa. Část série vyšla i na DVD.

Vliv Marble Hornets na internetovou „Slenderkulturu“

Projekt Marble Hornets odstartoval obrovský boom zájmu o Slendermana a výrazně ovlivnil celou městkou legendu. Přinesl spoustu nových atributů, které začaly být se Slendermanem spojovány. Kromě již zmíněného symbolu přeškrtnutého kruhu se legenda obohatila například o existenci tzv. proxies (sg. proxy). To jsou lidé, které Slenderman dostal do své moci tak, aby vykonávali jeho vůli. V Marble Hornets je představují dvě maskované postavy a pravděpodobně i majitel YouTube účtu To The Ark. Distorce, které se objevují v nahrávkách pokud je Slenderman přítomen, se taktéž staly významným prvkem nyní již běžně rozšířeným v rámci „slenderkultury“.

Projekt inspiroval i jiné lidi k vytváření svých vlastních video blogů. Na YouTube je v dnešní době k nalezení množství projektů týkajících se Slendermana. Vliv Marble Hornets je na těchto projektech znát ve formě již zmíněných deformací zvuku a obrazu. Nalezneme v nich však i využití symbolů, v příbězích hrají v mnohých případech svou roli i proxies a k některým sériím existují také paralelní účty typu To The Ark. Forma je taktéž stejná – využívá se ruční kamera a videa jsou nahrávána na YouTube postupně. Některé projekty navíc využívají i sociální sítě jako je Twitter pro komunikaci fanoušků s protagonisty videí, čímž se snaží dodat příběhu punc reality.

Kvalita těchto projektů kolísá od takových, které jsou kvalitativně na stejné úrovni jako Marble Hornets, až po takové, které opravdu nemá cenu sledovat. Některé, jako je například Tribe Twelve, mě velmi mile překvapily. O těch zajímavějších ještě napíšu nějaký ten příspěvek.

A čím mi to přijde tak zajímavé? Líbí se mi, jak z postavy vymyšlené kdesi na fóru vznikla silná urban legend, která si vyžádala tolik pozornosti a reakcí na ni. Ale především mi přijde jako hrozná škoda, že o projektech typu Marble Hornets v Čechách prakticky nikdo neví, soudě dle absence českých stránek zabývajících se Slendym (a blogísky čtrnáctiletých holčiček se nepočítají). Zejména na Marble Hornets je vidět sice amatérská, ale zato opravdu velká snaha projevující se velmi dobrou úrovní zpracování tématu i videí samotných. Vždycky jsem si myslela, že dobré amatérské počiny si zaslouží více pozornosti, než ve skutečnosti mají. Netvrdím, že se z Marble Hornets či jiného projektu každý z vás posadí na zadek a podělá se strachy, ale pokud tomu dáte šanci, třeba by se vám to mohlo líbit... tedy za předpokladu, že vás Slendy nedostane dřív, než se na to stihnete podívat :).

Vomit Gore Trilogy Lucifera Valentina

Pokud hledáte něco neskutečně odporného, sáhněte jednoznačně po dílech Lucifera Valentina a nebudete litovat. Tyto filmy stojí mimo ostatní exploitationy trochu mimo, jsou zvláštní a úplně jiné než vše, co jsem měla v rámci tohoto subžánru doposud možnost vidět. A měly zatím nejblíž k tomu abych se pozvracela. 

Lucifer Valentine je velmi kontroverzní režisér a to je ještě velmi mírně řečeno. Je to satanista a trpí sexuální úchylkou zvanou emetofilie, která spočívá v sexuální fascinaci zvratky. V jednom z rozhovorů, které jsem našla na internetu, se mimo jiné vyjádřil ve smyslu, že mu dělá dobře, když mu pěkná holka zvrací do úst. Pohybuje se v prostředí drsného pornoprůmyslu, kde má spoustu přátel. A na jednom večírku pořádaném skupinou těchto lidí potkal pornoherečku jménem Ameara Lavey (podobnost jejího jména se satanistickým guru Anthonem Šandorem LaVey je však čistě náhodná). Ta má na kontě desítky drsných porno snímků a v době jejich setkání se utápěla v drogách, alkoholu a psychických problémech. Stal se z nich pár a rozhodli se, že spolu natočí film... a tak vznikla úchylná blicí trilogie s Amearou v hlavní roli a Luciferem Valentinem jako režisérem. Jednotlivé filmy se jmenují Slaughtered Vomit Dolls, ReGOREgitated Sacrifice a Slow Torture Puke Chamber. Nebudu popisovat každý zvlášt, protože všechny jsou propojeny do jednoho celku, vyskytují se zde stejné postavy a ani jeden nemá výraznější dějovou linku.

Základem pro všechny filmy je postava prostitutky Angely Aberdeen představované Amearou LaVey, jejímž stálým zákazníkem je úchyl a vrah jménem Henry, který se specializuje na likvidaci prostitutek a striptérek. Dozvídáme se příběh o tom, jak se postupně propracovala k prostituci, sledujeme její odevzdání se Satanovi a postupný pád to nejtemnější propasti. Satanistickou symbolikou a filosofií jsou všechny filmy doslova prolezlé, ovšem je velmi těžké ji v tom najít. Angela utápějící se v alkoholu a drogách je jedno z nejubožejších stvoření jaká jsem kdy ve filmu viděla. Henry naproti ní působí jako někdo, kdo ani nemůže být člověk. To samé platí pro vraždící dvojčata, která se objevují v druhém díle. Co však je pro tento film asi nejtypičtější je násilí spojené se zvracením. Násilí dosahuje neskutečné míry a i na exploitation je hodně drsné - vytrhávání očí zaživa spojené s jejich pojídáním a lidský plod, který byl vytržen z matčina těla a následně rozmixovaný v mixéru, jsou jenom zlomek drsňáren, kterých se dočkáte. A zvrací se do toho vydatně, po litrech a velmi odporným způsobem, například do otevřené lebky jedné z obětí. Právě kvůlu tomuto si film vysloužil samostatnou škatulku „vomit gore“. A jen tak mimochodem – dočkáme si i zvláštní pocty Kurtu Cobainovi, kterého Valentine obdivuje, v podobě jména Angely Aberdeen (najděte si odkud Cobain pocházel) a několika scén ve třetím filmu.

Po technické stránce jsou filmy neméně zajímavé a šílené. Jedná se o handycam práci s množstvím obrazových i zvukových distorcí. Hlasy postav jsou často zdeformované a nechutné scény jsou umocněny šílenými barevnými filtry, což dodává filmům mrazivou atmosféru.

Osobně na mě na tom nejvíc zapůsobilo to, jak neskutečně sugestivně je vykreslen život a potupa prostitutek. Z postavy Angely vyzařuje neskutečné zoufalství. Je vám jí líto a zároveň se vám neskutečně hnusí. To samé se týká i jiných žen v roli obětí. Jsou to bytosti, které byly zbaveny své lidské důstojnosti, trosky bez šance na lepší život, bytosti, které jsou každému ukradené, včetně jich samotných, odevzdané a jen slabě odpourující svému osudu. Postava Henryho a vraždících dvojčat jsou loutkáři, kteří si se svými oběťmi dělají absolutně co chtějí, což je téměř staví do rolí démonických božstev. Samotná satanistická symbolika tomu jen nahrává. Celá vomit gore trilogie je svět sám pro sebe, absolutně izolovaný od toho našeho, přesto však ne zas tak nereálný, protože podobné věci se klidně mohou stát. A jak naznačuje název třetího filmu, každý v sobě má uzavřenou komůrku, kterou se bojí otevřít, protože to, co v ní najde, ho může zbavit veškeré lidskosti – ať už se stane obětí nebo vykonavatelem zlé vůle.

Můj příspěvek vám sice přibližně nastínil to, co můžete od trilogie čekat, přesto doporučuju přečíst si něco o Luciferovi Valentinovi včetně některých rozhovorů s ním. Filmy vám pak budou dávat větší smysl.

Asijské horory I: Co od nich můžete očekávat

Přemýšlela jsem o tom, čím tento blog načnu. Myslím, že by to mělo být něco, co fakt žeru, takže volba nakonec padla na asijské horory. Už o nich toho bylo řečeno spoustu, nebyla bych první kdo o nich píše, ale myslím, že příspěvků na toto téma není nikdy dost :). Co můžete od asijské produkce očekávat a na co se tyto filmy zaměřují? Co je dělá tak zajímavými a jinými? Proč by je měl západní hororový divák vidět? A to nejdůležitější – které konkrétní filmy opravdu stojí za to? Čtěte a já se pokusím na tyto otázky odpovědět.

Kde hledat asijský horor

Zemí, která produkuje kvalitních hororů nejvíc, je Japonsko. Tato země má na kontě ty nejznámější kousky, z nichž některé byly zremakovány Američany, čímž vtoupil asijský horor do povědomí západního diváka. Kdo by neznal The Ring (Kruh) či The Grudge, že?

Ale nejsou to jen Japonci, kteří točí kvalitní horory. V těsném závěsu za nimi je Jižní Korea, jejíž produkce je té japonské velmi podobná co se týče tématiky, atmosféry i provedení. Ostatní země do soudku tolik nepřispívají, ale občas něco zajímavého vyprodukuje například Thajsko, Hong Kong, Malajsie či Indonésie.

Duchařiny

Je pár věcí, které jsou pro asijské horory velmi typické – a teď rozhodně nemluvíme o tom, že herci jsou samozřejmě Asijci. Zaměřím se teď spíše na japonskou větev, protože zde naleznete hororů nejvíc a japonský styl ovlivnil i další tvůrce z jiných zemí, tudíž se jedná o jakýsi základ, ze kterého asijská hororová filmografie vychází.

Japonské horory vychází ve velké míře z tradiční kultury. Důležité jsou zejména duchařské historky (neboli kaidan), jichž mají Japonci nepřeberně. Jedná se o kulturu, která je neklidnými dušemi přímo posedlá. Zatímco my v Evropě máme upíry, vlkodlaky a čarodějnice, oni mají duše, které nemohou po smrti najít klid. Takové duchařské historky našly v průběhu času uplatnění v podobě tzv. Noh nebo Kabuki, což jsou strašidelná divadelní představení. A od divadla už nebylo daleko k filmu.

Není tedy moc těžké si domyslet, co je obsahem většiny japonských (potažmo i korejských) hororů. Hlavní postavy se setkávají s dušemi těch, kteří zemřeli nějakou ohavnou smrtí a často jim bylo za života hodně ublíženo. Takový duch pak svou pomstu naplňuje zabíjením do té doby, dokud hlavní hrdina nějakým způsobem neodčiní příkoří, které bylo mrtvému způsobeno. V podstatě jde o to, aby hlavní hrdina skrze vyřešení záhady unikl zdánlivě neodvratné smrti. Takto to jde jednoduše popsat chceme-li generalizovat, ale je samozřejmé, že určité drobné odchylky u jednotlivých filmů nalezneme. Když si ale vezmeme za příklad ty nejprofláklejší filmy (o těch se ještě zmíním), základ je vždy stejný.

Yurei - japonský ženský duch

Zajímaví a naprosto typičtí jsou i duchové samotní. Nevypadají jako antromorfní obláčky čehosi ani jako mrtvoly, dokonce ani jako normální lidé. Většinou se setkáte s duchem s výrazně bílým obličejem a vytřeštěnýma očima. Pokud je onen duch žena, v drtivé většině případů má dlouhé černé vlasy. A to je další zajímavá věc... Vlasy totiž hrají v asijském hororu docela podstatnou roli. Důvod opět hledejte v japonské mytologii. Japonské ženy obyčejně nosily dlouhé vlasy svázané do drdolu nebo uzlu. Při pohřbu se ovšem mrtvým ženám vlasy nechávaly volně splývat. Určité typy ženských duchů se proto vyznačovaly dlouhými rozpuštěnými vlasy. Toto je aspoň to nejvíc logické vysvětlení, které jsem k tomu byla schopna najít. Vlasy však uvidíte nejen na duchovi, ale často i vylézající ze stěn, vody nebo z výlevky. Ve všech případech každopádně slouží jako velmi strašidelný prvek.

Možná to zní směšně a říkáte si, co na bílém ksichtu, vyvalených očích a dlouhých vlasech může být strašidelné, ale mě osobně když už něco dokáže postrašit, tak jsou to podobné věci. Je to dáno specifickou atmosférou, kterou tyto filmy mají. Bývá velmi temná, což je dáno i prostředím vycházejícím z úplně odlišné kultury, která nám v mnohých ohledech může připadat odtažitá až depresivní. To stupňuje strach z neznáma, který je v hororech velmi důležitý. Celkový dojem je navíc podpořen tím, že práce s kamerou a hudbou nás nechává neustále napjaté a v očekávání, že každou chvíli se něco stane.

Ale prvkem, který je podle mě úplně nejdůležitější a který stojí velkou měrou za tím, že asijské duchařiny mají tak silný efekt, je to, co se děje s oběťmi zákeřných duchů. Ti na nich nevyvíjí žádné fyzické násilí v pravém slova smyslu. Nešťastníci, kteří s nimi mají co do činění, po sektání s nimi prostě zmizí bez jakékoliv stopy (těla nejsou nalezena) či umírají strachy. Osobně mi přijde, že to je mnohem děsivější než hrubá a násilná smrt, protože vás to nutí přemýšlet nad tím kam vlastně zmizeli nebo co strašného viděli než zemřeli strachy. A opět tu máme starý dobrý strach z neznáma, z toho co nevíme... Navíc jsou oběti ještě před svou smrtí/zmizením intenzivně pronásledovány aniž by znaly důvod proč, což vede k jejich neustálé paranoie a psychickému zdeptání. A aby toho nebylo málo, napadeny jsou i v momentě, kdy si myslí, že jsou v naprostém bezpečí. Krásný příklad za všechny je ve filmu Ju-On: SPOILER! Žena pronásledovaná duchem cestou z práce se uchýlí do svého bytu, zavře za sebou dveře, vleze si do postele a přikryje se dekou. Zapne televizi a přepíná mezi kanály. Obraz jí zamrzne na podivně zdeformované tváři moderátorky. Ještě více se instinktivně schoulí pod dekou. Pak ji poodhrne, přímo pod ní spatří ducha mrtvého chlapce Toshia a vzápětí zmizí a nám se dostane pohledu na naprosto prázdnou místnost s obyčejnou rozestlanou postelí. /SPOILER! Znáte takový ten pocit, který jste mívali jako děti v posteli? Myslím ten, že když se dobře nepřikryjete peřinou a bude vám koukat třeba chodidlo, tak vás dostane bubák ve tmě. Tahle scéna tenhle pocit bezpečí, který je v nás zakořeněný od dětství a svým způsobem perzistuje i v dospělosti, naprosto převrací na hlavu a proto mi přijde úžasná.

K duchařinám toho bylo z mé strany řečeno už dost, i když nepochybuju, že se k nim ještě vrátím. Zbývá jen dodat, že je to subžánr, který nesedne každému. Dokonce mám spíše tu zkušenost, že buď podobné filmy milujete nebo je naopak nemůžete ani cítit. A jistě vás napadlo i to, že to všechno musí být na jedno brdo... v jistém smyslu máte pravdu, protože japonské/korejské duchařiny jsou si jedna druhé velmi podobné a i já jsem za tu dobu, co je sleduji, vypěstovala jistý zmatek v rozlišení jednotlivých filmů. Na druhou stranu si myslím, že na tak malém poli působnosti se jim i přesto podařilo vytvořit spoustu naprosto specifických kousků. Jde jenom o to, jestli se dokážete přizpůsobit trochu pomalejšímu vyprávěcímu tempu a exotickému prostředí. Za zkoušku to ale rozhodně stojí.

Další subžánry asijského hororu

Nejsou to však jen duchařiny, se kterými se v rámci asijské hororové kinematografie můžete setkat. Dalším subžánrem, který se hlásí o slovo, je exploitation. V asijské podobě se zase o tolik neliší od svého západního vzoru. Setkáváme se nejen s brutalitou, která pro naprostou většinu mainstreamu není únosná, ale také s psychickým rozkladem oběti. Často mívá i erotický nádech, který nám však přijde podivný z důvodu jiného vnímání erotiky v asijských zemích. A opět to jsou Japonci, kteří v této oblasti hrají hlavní housle.

Takového zvláštního solitéra tvoří filmy typu Tetsuo: The Iron Man, které si pohrávají s industriálníně-punkovými motivy, surrealismem a absurdností. Není jich moc, ale v devadesátých letech tvořily docela podstatnou součást japonské hororové scény.

Jen výjimečně se vyskytne něco z jiného subžánru. Sem tam najdete v asijské produkci zombie film, na příkladu Noroi zase vidíme klasickou handycam práci, naproti tomu jsem ale ani jednou nenarazila na typický slasher. Zbývá jen doufat, že asijci se budou i nadále inspirovat na západě a časem se dočkáme i jiných subžánrů.

V další části začnu dělat menší recenze na jednotlivé asijské horory, které dle mého názoru stojí za to. Taky se nejspíš pustím do srovnání originálů a amerických remaků.